Demografický vývoj. Narůstající potřeby v sociální oblasti. Nedostatek pracovníků. To jsou problémy, které trápí sociální oblast. Jako o možném řešení se v posledních letech čím dál více mluví o zavádění inovací a chytrých technologií. O tom, jak nám mohou pomoci, jak zefektivnit péči, jak zajistit větší bezpečí klientům. Skloňují se pojmy jako asistivní technologie, chytré pomůcky, digitalizace a zavádění umělé inteligence. A zatímco někteří v nich vidí naději, jiní mají obavy. Technologie mohou být pomocníkem. Ale lidské ruce, ty nahradit nejde.
A s čím se ve službách a domácí péči setkáváme? Chytré senzory, které poznají, když klient spadne. Automatické dávkovače léků. Aplikace, které připomenou pitný režim. Elektronické dokumentace, které šetří čas. Robotické pomůcky, které zvednou člověka z postele. To všechno už existuje. A ano – když se to dobře nastaví, když na to máme čas, prostor a podporu, může to být úleva. Pro klienta i pro pracovníky. Jenže v praxi to bývá složitější.
Každý, kdo někdy pracoval ve službě, kde se pečuje o druhého, ví, že je to práce o vztazích. O tichu i o slovech. O tom, že někdo cítí, že jste tam pro něj. A že vy to cítíte taky. To neumí žádný robot. Technologie vám neodpoví, když se klient zeptá: „A myslíte, že na mě ještě někdo myslí?“ Nepodrží ho za ruku, když má úzkost. Neposadí se s ním na lavičku, jen tak. Nezasměje se s ním nad vzpomínkami. A nikdy nezachytí všechny ty jemné signály, které pracovníci vnímají už beze slov.
Přibývá těch, kdo potřebují péči, ale těch, kdo ji mohou poskytovat, je méně a méně. Zní to jako ideální chvíle pro technologické řešení. Jenže pozor – pokud na péči nahlížíme jen jako na proces, který lze zjednodušit, automatizovat a řídit na dálku, ztrácíme to nejcennější. Péče není jen vykonaná činnost. Je to přítomnost. Je to vědomí, že na mě někdo myslí. A je to i vědomí pracovníka, že jeho práce má smysl.
Technologie nám mohou pomoci, když mají své místo. Když se nepřehoupnou do pozice, kdy nahrazují lidskost. Když slouží – a nesnaží se vést. Když jsou nástrojem, ne cílem. Etické otázky jsou proto na místě. Kdy už je toho sledování moc? Kde je hranice mezi ochranou a narušením soukromí? A kdo vlastně rozhoduje, co je „ještě v pořádku“? Teďka nastává chvíle, kdy se vše začíná lámat a téma etiky využívání chytrých technologií ve službách.
Vždy bude potřeba, aby zůstalo více prostoru na to lidské. Když technologie slouží správně, nestojí mezi člověkem a člověkem, ale naopak jim pomáhají být si blíž.
